Film začal vznikat během koronavirové krize, kdy se autoři filmu se svými třemi dětmi uchýlili na chalupu v Pošumaví. Při surfování na internetu děti narazí i na záběry z asijského tržiště. Jsou šokovány, když vidí přeplněné klece plné koček a psů určených na porážku; kamera brouzdá tržištěm dál a objevuje rozporcované hady, krysy a další divoká zvířata včetně netopýrů. Z dalšího videa se děti dozvídají, že se koronavirus údajně rozšířil na tomto tržišti z divokých zvířat na lidi.

Úvahy o vztahu lidí a zvířat je dovedou až k rozhodnutí chovat na chalupě slepice, podobně jako jejich místní sousedé. Rodiče koupí každému slepici z klecového chovu. Slepice jsou zubožené, vypadají jinak než slepice u sousedů na zahrádce. Děti zjišťují, proč tomu tak je. Dozvídají se detaily ze života slepic v klecích. Jejich otázky nepostrádají dětskou naivitu, o to víc jsou však naléhavé. Vycházíme z toho, že v době, kdy jde o život lidem, se dostávají práva zvířat do stínu. To však děti nezajímá a na základě příběhu svých slepic se chtějí dovědět víc o tom, proč se lidé na světě chovají ke zvířatům tak bezohledně.

Den za dnem se děti učí o slepice starat, čerpají rady zkušených chovatelů ze sousedství. I s nimi se baví o vztahu člověka a zvířat. Je to dobrá příležitost zamyslet se nad rozdílem chovu hospodářských zvířat na vesnických dvorcích a velkochovech. V souvislosti s tím se čerství chovatelé slepic seznamují s politiky, kteří řeší zákon o zákazu klecových chovů slepic v Česku.

Dokument je výjimečný tím, že společenské a ekologické téma zkoumá dětským pohledem, který je nejen emotivní, ale až překvapivě logický.

Zachráněné slepice se na zahradě dětí mezitím zabydlely, dorůstá jim peří, začínají opět snášet vejce.

V září začíná nový školní rok, děti se však kvůli druhé vlně pandemie ve škole moc neohřejí, vracejí se zpět na chalupu, starají se o rodiče, kteří mezitím onemocněli na koronavirus. A těší se, že na jaře zase pár slepic z velkochovu zachrání.